Ženské putování – strach z neznáma

Celý život mě provází strach z neznáma, z nového, jiného. Necítím se komfortně, když něco neznám. Nevím, jaké to bude. Mám silnou potřebu cítit jistotu a bezpečí. Tato potřeba je lidská a přirozená.

Vždy mě překvapí obrovské strachy, které přicházejí, když procházím prostorem neznámého, nového. Cítím je v těle. Většinou na hrudníku. Nebo v krku. Pocit nervozity, skoro až úzkosti.

Vím, že to jsou přesně ta místa, kterými potřebuji prostupovat. Potřebuji je sama na sobě navnímat. Projít tím strachem. Zjistit, že se mi nic nestane… že můžu cokoliv… že mě to posílí… dodá odvahu do dalšího neznámého a nového kroku, který mě v životě potká.

A to je jistota, že potká. Život je neustálá změna. Přináší spoustu nových podnětů a příležitostí pro náš růst.

PROJEKT CESTA ŽENY

Ženské putování bylo součástí mé nové vize projektu Cesta ženy. Moje hlava vymýšlela kdy, kudy a jakou formou bych mohla ženy provázet ženským putováním. Miluji pohyb, přírodu a držení bezpečného prostoru ženám. Nepřicházel ale žádný silný podnět zevnitř tuto akci uskutečnit. Pustila jsem to. Aspoň pro tuto chvíli.

Dala jsem pozornost jiným dílčím částem projektu, které více volaly o pozornost. Přípravě kurzům a workshopům pánevního dna, volnému pokračování Cesta ženy k sobě. Cyklu Setkání v kruhu a prožitkovému dni, které jsem bytostně toužila připravit a dát jim příležitost spatřit světlo světa.

U tvorby nových částí projektu jsem cítila nejistotu, obavy, nervozitu. Opět něco nového. Něco, co nevím, jak přesně bude probíhat a jestli to ženy zavolá. Silné vnitřní volání a rozechvění byly pro mne informací, ať do toho jdu. Příprava se ve finále poskládala velmi rychle a snadno. A mě se uvolnil prázdninový prostor.

SAMA NA CESTĚ

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Vyrazím na cestu. Sama. Mí muži mají ten týden jiný program. Potřebuji ven, do přírody. Pročistit hlavu a rozhýbat tělo. Poznat nová místa. Venku i v sobě.

Tak jo. Přeji si vidět Broumovské skály a Neratov. Toto mi přišlo okamžitě. V noci. Nemohla jsem spát. Ráno to doma vypustila z úst. Cítila jsem tak strašně moc, že „musím“, že chci, že to je „ono“. Sbalit se a jet. Nalehko. Teď.

V momentě, kdy jsem to vyřkla nahlas, začal velký vnitřní proces. Moje hlava začala vymýšlet výmluvy. Že je to únik. Únik z mé nedobré nálady. Z toho nic, co mě doma čeká, když nikam nepojedu.

Výmluvy, že počkám a pojedeme s mým mužem až později, až bude moci i on. Výmluvy, že bych měla zůstat doma u PC. U příprav a propagace nabídky mých služeb na podzim.

On to byl ve své podstatě skrytý STRACH. Že pojedu SAMA, někam, kde to NEZNÁM a že budu spát SAMA VENKU. Myslela jsem na naše dorůstající děti, které na přechodovém rituálu spaly přes noc samy v lese.

Já se tolik nebála spaní venku a samoty. Věděla jsem, že se mi nic nestane. V tomto mám obrovskou důvěru v život. Můj strach pramenil z toho, že NEZNÁM TO MÍSTO. Že nevím, kde je, kde ho najdu, jak se tam budu cítit.

PŘÍPRAVA

Měla jsem den na přípravu. Mentální i materiální. Vybavení jsem zjednodušila na minimum. Znám už z dřívějška, že každé deko na zádech navíc, se pěkně pronese. Cítila jsem potřebu jet úplně nalehko. Nechat aspoň některé jistoty (ve formě různých rádoby potřebných věcí) doma. To se mi podařilo.

Noc před odjezdem jsem málo spala. Byla jsem hodně nervózní. Nakonec jsem vyjela o 2 vlaky dříve, abych si to nerozmyslela 😅. Děkuji svému muži i synovi za podporu (a zapůjčení části vybavení). Obdiv, že to se mnou před odjezdem vydrželi.

Cestou vlakem (4,5 hod) mnou procházel STRACH. Na fyzické úrovni. Na hrudníku. Rozdýchávala jsem to. Vědomě se v těle uvolňovala. Uklidňovala svou hlavu. Ptala se jí, čeho se bojí? Začala jsem s PŘÍPRAVOU cesty 🙏. Koukala do mapy, lehce trasovala, stáhla podklady ze Stezky Českem.

Zaměstnala jsem svou mysl přípravou. To mě uklidnilo. Zjistila jsem, že potřebuji  PŘÍPRAVU. Aspoň nějaké záchytné body. A i když se to pak cestou vyvíjelo malinko jinak, na začátku cesty mi to velmi pomohlo.

Beru to jako důležitou ZKUŠENOST této cesty. Uvědomila jsem si, že dříve jsem přípravě na jakoukoliv „větší akci“ ve svém životě věnovala více času a pozornosti (půsty, pobyt ve tmě, cesta do Himalájí).

CESTA JE CÍL

Vyrazila jsem pěšky z Teplic nad Metují. Přes nádherné Broumovské skály a Orlické hory doputovala až do místa, které mou Duši již nějakou dobu volalo a přitahovalo. Neratov a Kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Cestou jsem vnímala krásu naší země. Přírodu, skály, louky, lesy, vesničky… Vnímala jsem také své úžasné tělo. Překvapilo mě, jak moc se těšilo na putování, na chůzi. Vypálilo vpřed jako urvané z řetězu :).

Celou cestu jsem prociťovala vděčnost za své tělo. Drželo, šlapalo, zvládlo dlouhé horké dny i velkou únavu.

Pozorovala jsem svou mysl, která potřebovala být součástí této cesty. Počítala kilometry, plánovala trasu, vymýšlela kde co :). A já ji nechala. Přijala jsem, že je mou součástí. Že ji na své cestě potřebuji.

Moje srdce plesalo blahem, radostí, svobodou, naplněním. Těšilo se z náhodných setkání. I z chvilek, kdy jen tak bylo a bilo.

Došla jsem do svého pomyslného cíle, do Neratova. A pak ještě kus dál na vlak do Mladkova. Vnímám, jak celá cesta a vše, co jsem na ni prožila (na těle, na mysli, na srdci i na Duši), byla „to ono“, co jsem potřebovala prožít. Že CESTA JE CÍL.

POSTŘEHY Z CESTY

Co se mi na cestě nejvíce líbilo – totální SVOBODA.

Co mi na cestě nejvíce scházelo – možnost SDÍLENÍ, toho krásného, i toho bolavého.

Co mi cesta přinesla – obrovskou ZKUŠENOST ve vědomém prostupování mými strachy, PŘÍPRAVA mě uklidňuje

Co bych příště nechala doma – (krom těch strachů) jedno ze dvou triček 😅.

Co bych si příště vzala s sebou – více klidu a PARŤÁKA.

Co bych si příště přála – MÉNĚ JE VÍCE, méně kilometrů denně 🙈.

ŽENSKÉ PUTOVÁNÍ K SOBĚ

Ženské putování se mi splnilo. Přišlo jen jinou formou, než jsem ve své vizi v lednu 2024 „plánovala“. Zavolalo si mě samotnou ven, do přírody a pohybu, které tolik miluji.

Cítím, že skrze tuto cestu, jsem zase kousek prostoupila svými strachy z nového, neznámého. Posilněna, obohacena a naplněna Tě srdečně zvu na ŽENSKÉ PUTOVÁNÍ K SOBĚ.

Nemusíš se bát. Nabízím podporu, bezpečí, jistotu místa i času. Tvoje mysl může zůstat klidná a Tvoje Duše si může na místě hrát ve flow :).

Vše je PŘIPRAVENO. Jsi srdečně zvána na Cestu ženy k sobě, na kurz Tekutinové tělo, Pánevní dno nebo na prožitkový den Cesta ženy k sobě – DOTEK PŘÍRODY  nebo prožitkový den ADVENTNÍ ZASTAVENÍ.

Ráda Ti budu parťačkou 😊.

Lucie Amani